JIHOMORAVSKÝ KRAJ
Pohořelice – německé pohřebiště
Místo, kde se nachází památník, je místem hromadného hrobu 890 obětí tzv. divokého odsunu lidí německé národnosti. Dne 30. května 1945, tři týdny po skončení druhé světové války a o tři měsíce dřív, než odsun Němců z Československa posvětila Postupimská konference, vyšel z Brna průvod více než dvaceti tisíc Němců, později nazýván jako pochod smrti. Jednalo se o brněnské Němce, kteří v Pohořelicích byli umístěni do barákového tábora, ve kterém v době okupace žili zahraniční dělníci. Vysílením a epidemii úplavice zde ve špatných hygienických podmínkách podlehli lidé většinou staršího věku. Místo společného hrobu je dnes pietně upraveno a zbudován je zde mohutný železný kříž s trnovou korunou.
Starovičky - Památník tankové bitvy
Památník připomíná tankovou bitvu, která se v těchto místech odehrála 16. dubna 1945. Byl odhalen roku 1975 k 30. výročí osvobození Československa. Bitva rozhodla o dobytí kóty 237 u obce Starovičky, důležitého bodu v nástupní prostoře k osvobozovacím bojům o Brno. Deska na památníku text: „Památník družby hrdinství a slávy na počest Rudé armády osvoboditelky naší vlasti od fašistických uchvatitelů a na věčnou paměť proslulé tankové bitvy u obce Starovičky.“
Letovice - Památník umučeným
V době mezi 12. - 15. květnem 1945 byly v Letovicích nalezeny čtyři hromadné hroby. Na památku obětí, které byly mučeny a poté popraveny Gestapem, byl na místě hrobů po válce vztyčen velký dřevěný kříž s trnovou korunou a umístěny náhrobní kameny. Hromadné vraždy Čechů v Letovicích zorganizovaly orgány brněnského gestapa, a provedlo je 28. Sonderkomando. Toto komando se zaměřilo na boj proti partyzánům, kteří se nalézali na území Nové Město - Letovice - Bystřice nad Pernštejnem. Masakr komando spáchalo v lesíku nedaleko Letovic. Přesné datum není známo. Devatenáct vězňů si muselo vlastnoručně vykopat hroby a padlo zastřeleno ranami do týlu. Z města komando uteklo 8. května, až poté byly nalezeny hroby. Letovický masakr po zveřejnění v tisku byl jedním z podnětů pro odsun brněnských Němců.
Senetářov – Kostel svatého Josefa postavený za socialismu
Postavení jediného římskokatolického kostela v Československu inicioval duchovní František Vavříček v období politického uvolnění v roce 1968. Vycházel z dávného slibu místních občanů z roku 1942, kteří se obávali vystěhování celé obce kvůli chystanému rozšíření výcvikového tábora v Dědicích, že když se z vyhnanství šťastně vrátí, postaví v Senetářově kostel ke cti sv. Josefa nebo alespoň opraví stávající kapličku. Stavba byla provedena podle návrhu brněnského sochaře a malíře Ludvíka Kolka. Během dvou let byl kostel postaven, a to ze sbírek a darů věřících a jejich svépomocí. V červnu 1971 byl kostel dokončen. Jeho užívání bylo povoleno jen pod podmínkou, že nedojde k jeho slavnostnímu vysvěcení. První bohoslužba v novém kostele se uskutečnila 11. července 1971. Koncelebrovalo ji 10 kněží pocházejících ze Senetářova a zúčastnilo se jí asi 15 tisíc věřících z celého tehdejšího Československa, a to přesto, že okolí obce bylo obklíčeno příslušníky Státní bezpečnosti a přístupové silnice uzavřeny, takže účastníci museli přijít pěšky lesem. Vysvěcení kostela se uskutečnilo teprve 7. července 1991.
JIHOČESKÝ KRAJ
Františkov - Pomník králům Šumavy
Pomník králům Šumavy byl odhalen 19. června 2004. Jde o pomník osobám, které díky dobré znalosti šumavských lesů a rašelinišť pomáhaly lidem přecházet hranici z Československa do Bavorska a opačně. Pomník je umístěn u cesty bývalého kanálu 54, kousek od dřevěného můstku přes Teplou Vltavu. Toto místo bylo nejslabším místem převaděčské trasy. Právě z nedalekého Biertopfu měla StB most a na utečence i s převaděči měla dobrý výhled. Nejznámějším převaděčem byl Franz Nowotny, který pocházel z německé rodiny s pašeráckou tradicí, ze Starých Hutí (Kaltenbachu). Jeho trasa v materiálech StB byla označena jako kanál 54.
Bučina - Torzo Železné opony
Bučina byla nejvýše položená obec v Československu, ležící v pohraničním pásmu. V padesátých letech byla jako řada dalších vesnic vybydlena, hranice byly technicky zabezpečeny. Na místě zaniklé obce je vybudován 100 metrový úsek signální stěny včetně branky a pozorovací hlásky (ŠPAK). Naučná cedule instalovaná na místě podává historii železné opony. Instalovaná signální stěna není originální. Ta původní stále o 50 metrů blíže k hranici. Na Šumavě podobnou instalaci najdete na rakouské straně u přechodu Guglwald u Přední Výtoně. Přísně střežené hranice si vyžádaly mnoho zbytečných obětí. Paradoxně nejvíce z řad příslušníků Státní bezpečnosti a Pohraniční stráže. Mezi lety 1948-1989 na hranicích zahynulo celkem 654 příslušníků a 350 běženců, kteří byli zastřeleni, zabiti elektrickým proudem či utonuli při pokusu o přechod hranic.
Hracholusky u Prachatic – místo setkání ruské a americké armády 9. května 1945
Památník k setkání ruské a americké armády na demarkační linii u Hracholusek, obce nedaleko Prachatic. Dne 9. května 1945 se na tomto místě setkala 100. gardová střelecká divize generálmajora A.I. Makarenka a 3. Pěší divize generálmajora A. E. Browna. Toto setkání upomíná socha s názvem Poslední den války, vytvořená v roce 1987 sochařem Janem Hánou a architektem celé skulptury Vratislavem Růžičkou. Nedaleko památného místa stojí další památník upomínající stejnou událost textem: „Pravda vítězí. Tento památník ať na věčné časy připomíná, že na této křižovatce sešla se na konci války L.P. 1939-1945 vojska pěti armád. Vítězná americká armáda zde zastavila dne 9. Května v 5 hodin odpoledne L.P. 1945. Prchající armádu německou a maďarskou českoslovenští vojáci zde hlídali. Internované novověké barbary do 13. Května L.P. 1945 v kterýž to den večer převzala celý tábor vítězná rudá armáda. Zde si podali ruce hrdinové ruští a američtí. Československý národ nezapomene svých osvoboditelů.“
Merklín – místo letecké bitvy
Dne 10. března 1953 se nad Merklínem odehrála letecká bitva. Došlo zde ke střetu dvou československých stíhaček MIG-15 a dvou amerických stíhaček F-84 Thunderjet. Šlo o první střet československého letectva s americkým USAF, vyprovokovaný obdobím studené války Východu se Západem. Protože americké letectvo mělo své základy na německém území, docházelo přelety jejich letouny nad naším územím k častému narušování letového prostoru Československa. Ne vždy úmyslně, ale v okamžiku špionážních přeletů nebylo schopno naše letectvo kvůli špatnému technickému vybavení zasáhnout. Až na začátku 50. let čs. letectvo koupilo letouny MiG -15, které se mohly vyrovnat americkým letounům. Ve zmíněný den pilot Jaroslav Šrámek a Milan Forst zasahovali proti dvěma letounům ve vzdálenosti 35 kilometrů od státní hranice. Během střetu se poručíku Šrámkovi povedlo sestřelit jeden americký letoun, jehož pilot, velitel amerického letectva G. A. Brown, se katapultoval, ale již na německém území. Tím byla bitva skončena.
Lety u Písku – romský internační tábor
Tábor v Letech u Písku, otevřený 8. srpna 1940, měl sloužit jako pracovní tábor pro osoby vyhýbající se práci a vést internované osoby k pracovním návykům. Takových táborů bylo zřízeno několik po celém území Protektorátu Čechy a Morava (v Hodoníně u Kunštátu, v Plané nad Lužnicí, Mirošově, Hradištku a na dalších místech, kde probíhala například výstavba silnic.). Celkem bylo do těchto táborů internováno 50 tisíc osob. Táborem v Letech prošlo od jeho otevření do 6. srpna 1943, kdy byl tábor uzavřen, 1309 vězňů. Za celé období zemřelo v táboře 326 internovaných osob a tři dozorci. K úmrtím docházelo převážně kvůli kritickým hygienickým podmínkám. V roce 1942/43 propukla v táboře tyfová epidemie. Za tři roky provozování tábora se zde narodilo 36 dětí. Část internovaných byla transportována do koncentračního tábora v Osvětimi. V průběhu let bylo na události zapomenuto a v 70. letech 20. století byla v těsném sousedství a na malé části bývalého tábora zřízena velkovýkrmna vepřů. Která měla být v 90. letech po slibu vlády zrušena. Místo připomíná památník a naučná stezka Lety.
Více informací na www.lety-memorial.cz
Temelín – jaderná elektrárna
Československou vládou byla jaderná elektrárna Temelín schválena k výstavbě již v roce 1980, ale vlastní začátek stavby byl zahájen až o sedm let později. Temelín je situován na pozemcích o rozloze 143 ha. Ze čtyř plánovaných bloků porevoluční vláda v roce 1990 schválila dokončit pouze dva. Až v roce 2000 byla celá výstavba jaderné elektrárny dokončena. V roce 2002 byl zahájen zkušební provoz prvního bloku, o rok později druhého. V roce 2012 vyrobil Temelín 15,3 TWh elektrické energie, což představuje cca 20% z celkové spotřeby elektřiny v České republice.
Elektrárna je vystavena přibližně 45 km od hranic s Rakouskem a je často cílem mnohých kritik a blokád rakouských aktivistů od 90. let. Otázky její existence jsou často na programu politického jednání české i rakouské strany. V Rakousku se dokonce ve dnech 14. - 21. ledna uskutečnilo podpisové referendum, ve kterém se celkem 915 220 rakouských občanů (15,53 % oprávněných voličů) vyslovilo pro podmínění vstupu České republiky do Evropské unie odstavením Temelína. Situace se uklidnila podepsáním Melkského protokolu 12. prosince 2000. Česko se tak zavázalo k informování Rakouska o událostech v Temelíně a k přísnějšímu posuzování jeho vlivu na životní prostředí. Rakousko naopak uznalo důležitost rozšíření Evropské unie o Českou republiku.
Více informací na www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny/jaderna-energetika/jaderne-elektrarny-cez/ete/informacni-centrum.html
KARLOVARSKÝ KRAJ
Cheb - založení Sudetendeutsche Heimatfront, později přejmenované na Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei (SdP)
Sudetoněmecká strana byla politická strana za První republiky, založená 1. října 1933 Konradem Henleinem, původně pod názvem Sudetendeutsche Heimatfront (česky: Sudetoněmecká vlastenecká fronta).
Vypuknutím Velké hospodářské krize (1929) a později nástupem Hitlera k moci (1933) se začala dramaticky měnit vnitropolitická situace v Československu. Pohraniční oblasti osídlené německou menšinou, které byly vázány ve velké míře na export a které do té doby prosperovaly, byly krizí postiženy nejvíce. V Německu začalo velké nacistické propagandistické tažení, jehož součástí se stalo Československo, tamní demokracie a tamní německá menšina. Nově vzniklá strana měla hlásat loajalitu k Československu tak, aby byla ze strany státu nenapadnutelná. Zároveň měla dosáhnout maxima německých národních cílů. Náročný úkol, představovala samotná volba vůdce nové strany. Prvním kandidátem se stal rektor Německé univerzity v Praze Mariano San Nicolò, který ale odmítl. Dalším vhodným kandidátem se stal vedoucí představitel německé tělocvičné organizace Deutscher Turnverband (DTV) Konrád Henlein. V rámci příprav na založení strany se Henlein zúčastnil turnerských slavností zahraničních Němců ve Stuttgartu, kde byl přijat Adolfem Hitlerem. Nová organizace pod názvem Sudetoněmecká vlastenecká fronta (německy Sudetendeutsche Heimatfront, SHF) se ustavila 1. října 1933, kdy vydal Henlein prohlášení, kterým oznámil její vznik. Organizace měla odstranit politické stranictví a pečovat o celý „sudetoněmecký kmen“ bez ohledu na jednotlivé stavy.
TOUŽIM – podél silnice mezi Toužimí a Třebouní bylo v dubnu 1945 jednotkami SS a německé armády oběšeno 11 dezertérů z řad Wehrmachtu
Toužim v době druhé světové války byla součástí Sudet a tím i celé tehdejší Německé říše. Svůj postoj vyjádřili toužimští němečtí občané okamžitě po mnichovském rozhodnuti, ještě v prosinci roku 1938, kdy lidovým hlasováním se jednoznačně přihlásili k fašistickému hitlerovskému režimu. Němečtí obyvatelé města uvěřili slibům henleinovské propagandy a projevili uspokojení a radost ze vzniklé situace. Pokud se týká války, věřili Hitlerovi. Zaručoval jim snadné vítězství nad nepřítelem v celé Evropě a krátkou bleskovou válku. Toužimští muži po připojení Sudet k Německu narukovali do německé armády a odešli na frontu. Koncem dubna 1945 někteří němečtí vojáci odložili zbraně a snažili se dostat domů do Německa. Německé velitelství a příslušnici SS jim v tom bránili. Chycené německé vojáky - dezertéry, věšeli na stromech a elektrických sloupech při silnici od Toužimi do Třebouně. Pro výstrahu ostatním je tam nechali pověšené několik dní. Celkem zde příslušníci SS takto popravili 11 vojáků. Spokojenost a nadšení německých toužimských občanů postupem let slábly. Nastalo vystřízlivění a rostly obavy z budoucnosti. Zejména, když do rodin přicházely zprávy o smrti frontových vojáků.
KRÁLOVEHRADECKÝ KRAJ
Buková hora – Kříž smíření
Pomník stojí v místech, kde se 30. června roku 1945 odehrála jedna z nejkrvavějších tragédií poválečného odsunu Němců. Bylo při ní popraveno na 23 nevinných osob, zejména starců, žen a dětí. Představitelé místní lidové a vojenské moci tehdy pod záminkou očisty od nacistů zorganizovali divoký odsun německých obyvatel broumovského pohraničí do německého Slezska. Když nad Slezskem převzalo moc Polsko, byl další transport vrácen a české úřady v Teplicích, které mezitím zabavily majetek odsunutých Němců, nechaly vysídlence postřílet. K potrestání viníků nikdy nedošlo.
Odsun Německého obyvatelstva z Broumovského okresu se téměř neodlišuje od průběhu akce v ostatních regionech. Už během roku 1945 docházelo v okrese k odsunům, ovšem hlavní etapa vysídlování probíhala v organizovaných transportech od ledna do října roku 1946. Celkem bylo vystěhováno z celého Broumovska asi 25 000 Němců.
Pomník je symbolem smíření mezi dříve znepřátelenými národy a má tři části. Dominantu památníku tvoří socha ze dvou čtyřmetrových obelisků. Přímo na místě popravy je stéla připomínající kříž a květinu. Památku zemřelých uctívá také 23 nahrubo opracovaných kamenů kolem lesní pěšiny, spojující stélu s dominantou památníku. Kříž smíření není jen připomínkou 23 obětí z června roku 1945, ale všech obětí na Broumovsku.
Brněnec – pobočný tábor koncentračního tábora Gross-Rosen
Koncentrační tábor Gross-Rosen byl založen v létě 1940, původně jako pobočka tábora Sachsenhausen. V roce 1941 se stal Gross-Rosen samostatným koncentračním táborem, který fungoval až do února 1945. Tábor měl přibližně padesát pobočných táborů na území Dolního Slezska a Sudet. V Královéhradeckém kraji se nacházely například pobočky v Brněnci, Meziměstí, Bernarticích, Hořejším Vrchlabí, Horním Starém Městě, Libči, Trutnově – Poříčí či Žacléři.
Pobočka Gross-Rosenského tábora je známa především jako místo, kam německý obchodník Oskar Schindler přesunul na tisíc Židů ze zrušeného koncentračního tábora v Plašově, aby mohli pracovat v jeho továrně. Tábor byl v Brněnci zřízen v tzv. horní části bývalé Löw-Beerovy textilní továrny, v jejím zadním traktu u řeky Svitavy. Objekt továrny byl arizovaným židovským majetkem. Zde se Židé (cca 700 mužů a 300 žen) spolu s totálně nasazenými Poláky až do 2. května 1945 podíleli na výrobě protiletadlové munice. Tábor byl osvobozen Rudou armádou 9. Května 1945. Za záchranu židovského obyvatelstva byl Oskarovi Schindlerovi udělen titul Spravedlivý mezi národy. Historici se však dodnes přou, zda jsou zásluhy oprávněné, poukazují na jeho činnost v NSDAP a protistátní činnost proti Československé republice ve službě Abwehru, vojenské rozvědce a kontrarozvědce působící v Německu.
Bernartice - pobočný tábor koncentračního tábora Gross Rosen
Ženský koncentrační pracovní tábor byl v Bernarticích zřízen s největší pravděpodobností již v červnu 1941. Existence tohoto koncentračního tábora se přibližně datuje od června 1941 do března roku 1944. Tábor byl organizačně podřízen koncentračnímu táboru Gross Rosen. Většina vězenkyň pracovala v místní textilní továrně Johanna Etricha (dnešní závod Juta), část také v textilce G. A. Buhl – Sohn v Žacléři. Neexistují přesné údaje o celkovém počtu vězeňkyň, stabilně zde bylo uvězněno přibližně okolo 300 žen. Tábor v Bernarticích nebyl táborem vyhlazovacím, přesto si vyžádal několik obětí. Zdroje uvádějí 4 oběti, není vyloučeno, že jich mohlo být více. Osvobozovací proces tábora začal 9. května 1945, kdy z tábora uprchla posádka SS. O den později pak do tábora dorazila Rudá armáda a vězněné ženy byly definitivně svobodné.
Stachelberg – Dělostřelecká tvrz
Tvrz Stachelberg měla být součástí československého pohraničního opevnění proti hitlerovskému Německu. Stavba započala roku 1937 a byla zamýšlena jako největší československá dělostřelecká tvrz a jedna z největších pevností svého typu v celosvětovém měřítku. Nebyla však nikdy dostavěna. Výstavbu přerušila Mnichovská dohoda a odstoupení pohraničí Německu v říjnu 1938. Měla mít 12 objektů (bunkrů) spojených rozsáhlým podzemím. Do konce září 1938 se podařilo vybetonovat pouze první z nich. Dnes je v jejích prostorách umístěno Vojenské muzeum.
Panské pole – Tvrz Hanička
Dělostřelecká pevnost Hanička patří do systému československého opevnění budovaného v letech 1935 – 38. Byla stavěna v letech 1936 – 1938. Jméno nese podle osady nacházející se v blízkém okolí. Haničku tvořilo šest bojových objektů v podzemí propojených stovkami metrů chodeb a sálů. V roce 1938 ale nemohla pevnost splnit požadavky, které na ni byly po stránce vojenské kladeny a 10. října 1938 dopoledne byla bez boje předána zástupcům Wehrmachtu. V období okupace byly některé z objektů ostřelovány německým dělostřelectvem a testovala se zde odolnost našich objektů. Po válce byla Hanička uzavřena a stává se vodním zdrojem pro město Rokytnici v Orlických horách. Až od roku 1968 jsou prováděny první snahy o zpřístupnění této unikátní památky pro veřejnost. Na podzim roku 1972 se na Haničce natáčely scény do filmu režiséra Otakara Vávry – Dny zrady. Na zbylých zvonech byly prováděny zkoušky plastickými trhavinami československými ženisty. V podzemí pevnosti zkoušel n. p. Zelenina udělat sklady ovoce a zeleniny, zkoušel se zde i systém spojení do tunelů pražského metra.
V roce 1975 byly všechny tyto aktivity pozastaveny a začal vznikat novodobý kryt 20. Století pod krycím názvem Kahan. Po roce 1994 se však práce zastavily. Ačkoliv byla přestavba velmi nákladná, nikdy nebyla dokončena.
Broumov – Klášter
Broumovský klášter patří Řádu svatého Benedikta. Pro svou architektonickou a kulturní hodnotu je od roku 1995 zapsán v seznamu národních kulturních památek České republiky. Jeho historie sahá až do roku 1213, kdy daroval Přemysl Otakar I. broumovský výběžek benediktinům z Prahy-Břevnova.
Klášter byl v minulosti centrem vzdělanosti a působila zde i řada významných opatů. V minulém století se ale stal svědkem teroru řízeného komunistickou stranou. Od roku 1950 fungoval jako internační tábor pro řeholníky a řeholnice různých řádů. Bylo to jedno z mnoha vězení, které komunistický režim v naší zemi k podobným účelům zřizoval. Kněží a řeholníci byli mučeni, vězněni a pronásledováni pro své přesvědčení. Internované sestry zde žily za nelidských podmínek a byly nuceny pracovat v továrnách a v zemědělství v Broumově a okolí.
Určité ulehčení situace přinesl teprve rok 1968, kdy díky politickým změnám mohly sestry nastoupit službu v charitních domovech. Klášter je v současné době samostatným subjektem a není osazen řeholní komunitou. Opatství je administrováno z pražského Břevnova
Rychnov nad Kněžnou – Židovská synagoga
Stará synagoga, která původně stála na tomto místě, byla zničena požárem v roce 1779. Nová synagoga byla vybudována v letech 1781 – 1782. Synagoga byla aktivní až do 2. světové války. Za války byla zpustošena a inventář byl rozkraden. Po válce sloužila jako sklad a prodejna plynu. V 90. letech 20. století byla synagoga opravena a bylo do ní umístěno Židovské muzeum Podorlicka a Památník slavného rodáka Karla Poláčka. Poláček naspal celou řadu knih a působil i jako redaktor v několika novinách a časopisech, zejména v Lidových novinách. Okupace a rasová perzekuce ho donutily práci novináře opustit a působil jako knihovník v Židovské náboženské obci. Dne 5. července 1943 byl deportován do terezínského ghetta, v roce 1944 byl pak poslán transportem do koncentračního tábora Osvětim, kde přežil, ale byl popraven nedlouho před koncem války v koncentračním táboře Gleiwitz, pravděpodobně 21. ledna 1945.
Oběti holocaustu připomíná památník před budovou synagogy podle návrhu Zd. Kolářského.
LIBERECKÝ KRAJ
Přehrada Desná (Protržená přehrada)
Přehrada na Bílé Desné v Jizerských horách byla postavena v letech 1912-1915. Do kvality výstavby se tak mj. promítla i první světová válka, která si vynutila četná úsporná opatření. Přibližně za deset měsíců od dokončení přehrady, 18. září 1916, došlo k průsaku a následnému protržení hráze. Katastrofa si vyžádala 62 lidských obětí v údolí pod přehradou, valící se voda zcela zničila nebo poničila na 70 domů, zejména ve městě Desná. Tam je v současnosti na balvanu, který voda přivalila na náměstí, umístěn pomník obětem katastrofy.
Ještěd
Národní kulturní památka a jedna z nejvýraznějších staveb v ČR s charakteristickým vzhledem se tyčí nad severočeským Libercem. Horský hotel s vysílačem ve tvaru rotačního hyperboloidu vznikl podle návrhu architekta Karla Hubáčka v letech 1966-1973. Ten byl za projekt oceněn cenou Mezinárodní unie architektů.(Cenou Augusta Perreta). Hotel s vysílačem představoval vrchol československé architektury a designu 60. a 70. let. V srpnu 1968 vysílalo z Ještědu tzv. Svobodné studio Sever, kde na protest proti okupaci promluvili mj. herec Jan Tříska a dramatik Václav Havel.
Sochorův pomník (Hamr na jezeře)
Pomník je umístěn v místech, kde v roce 1950 při nevyjasněné autonehodě utrpěl smrtelná zranění plukovník Antonín Sochor, jedna z nejvýznamnějších osobností druhého odboje, nositel řádu Bílého lva a držitel titulu hrdina SSSR. Sochor se kromě bojů se Svobodovou armádou účastnil i poválečného výcviku izraelské armády. Po návratu do vlasti na něj bylo spácháno několik pokusů o atentát. Okolnosti jeho smrti zůstávají nevyjasněné.
Smědavská hora (pomníčky pádu letadel)
V dubnu 1992 mířila eskadra francouzské humanitární pomoci (celkem 12 letadel) z Německa přes české území do Polska a následně Běloruska. Let byl dokumentován, s každým z pilotů byl vyslán i novinář. Dne 23. dubna narazila dvě dvojmístná letadla této eskadry (typ Cesna a Piper) do strmého svahu Smědavské hory. Letadla byla nalezena českými bezpečnostními složkami, všichni francouzští cestující při haváriích zahynuli.
Památník obráncům hranic Republiky československé v roce 1938, finanční stráži, četnictvu, policii a armádě v Horní Světlé
Pomník se nachází v místech, kde byl dne 22. září 1938 přepaden a obsazen členy henleinovského Sudetoněmeckého freikorpsu československý celní úřad. Úřad byl následně po prudké přestřelce zpětně obsazen 4. rotou libereckého praporu Stráže obrany státu. V hodinu trvajícím boji byl zabit jeden z místních nacistů a několik útočníků bylo údajně zraněno. Vedle pomníku je umístěna i replika dobového hraničního orientačního sloupu. Událost probíhala paralelně s tzv. boji o šluknovský výběžek. Celkově při ozbrojených akcích německých vzbouřenců zahynulo v roce 1938 na 450 československých občanů.
Popraviště a pohřebiště účastníků Rumburské vzpoury, Nový Bor
Na Lesním hřbitově v Novém Boru je pomník obětem rumburské vzpoury, za Lesním hřbitovem se nachází popraviště (taktéž s pomníkem), kde bylo popraveno 29. 5. 1918 sedm účastníků rumburské vzpoury. Tři další vůdci byli popraveni téhož dne v Rumburku. Rumburská vzpoura vypukla spontánně mezi vojáky 7. střeleckého pluku, dne 21. 5. 1918 v návaznosti na neutěšené podmínky v rakousko-uherské armádě a trvající válečný konflikt. Záhy však byla kvůli své izolovanosti potlačena.
MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ
Hrabyně – Památník druhé světové války; opavsko-ostravské operace
Památník druhé světové války byl vybudován v roce 1976 na místě nejtěžších bojů tzv. opavsko-ostravské operace, uskutečněné v dubnu 1945, která je považována za největší bitvu druhé světové války na našem území. Poblíž památníku je symbolický hřbitov se jmény 13 000 padlých sovětských a československých vojáků a také umučených a zabitých obyvatel severní Moravy a Slezska.
Ke konci 2. světové války byla Ostrava jedním z posledních měst obsazených Němci. V Ostravě byly strojírenské závody, které vyráběly zbraně pro německou armádu a tanky pro Wermacht. Po boku Rudé armády se zde účastnil osvobozeneckých bojů i 1. československý armádní sbor proti německé armádě, která byla ve výrazném oslabení. Hlavní část operace začala 15. 4. 1945 v prostoru Rohov – Krzyzanowice. Boje se postupně přesouvaly k Opavě a vedly k jejímu osvobození a následně koncem dubna k Ostravě. Po osvobození Ostravy sice hlavní operace skončila, ale Rudá armáda pokračovala v osvobození Fulneka, Olomouce, Místku a Nového Jičína. Část armády pokračovala na Velké Karlovice a Rožnov pod Radhoštěm. Na začátku května byl osvobozen Těšín, Karviná, Třinec a Místek. Vojska pokračovala dále směrem na střední a severozápadní Moravu a Slezsko.
Hlučín-Darkovičky – areál čs. opevnění
Pevnostní areál vznikal v letech 1935–1938. Tvoří jej pěchotní sruby MO-S 18, MO-S 19, MO-S 20 a lehký objekt LO vz. 37A. Objekty areálu představují různé odlišnosti po stránce projekční i palebně-taktické a rovněž různé stupně odolnosti. MO-S 18 Obora je samostatný pěchotní srub vybudovaný v II. stupni odolnosti- tloušťka stropu 2 m. Lehké opevnění vzor 37, tzv. řopík, A - 140Z, malá železobetonová pěchotní pevnůstka. Lidové označení řopík vzniklo podle ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací), které výstavbu řídilo. MO-S 19 Alej je samostatný pěchotní srub, vybudovaný v III. stupni odolnosti - tloušťka stropu 2,5 m. Objekt má dva pozorovací zvony s osazenými lehkými kulomety vz. 26 a kopuli s dvojčetem těžkých kulometů vz. 37. Ve střelecké místnosti se nachází unikátní pevnostní protitankový kanón vz. 36 ráže 47 mm i další původní zbraně včetně lafet a optiky. Tvrzový pěchotní srub MO-S 20 Orel byl vybudován v nejvyšším IV. stupni odolnosti. Byl osazen dvěma pozorovacími zvony pro lehký kulomet vz. 26 a dělostřeleckým pozorovacím zvonem, jenž sloužil k pozorování a řízení paleb. Všechny pancéřové prvky byly německou armádou vytrženy, objekt byl během války zkušebně ostřelován a na jaře 1945 se stal pilířem německé obrany. Srub má 26,25 m hlubokou šachtu, která měla být napojena na další podzemí a objekty plánované tvrze U Orla.
Český Těšín – rozdělení měst
Český Těšín se nachází se na levém břehu řeky Olše, na hranici dnešní České republiky a Polska. Po skončení 1. světové války se v rámci dohod o výslednou podobu Československých hranic vedl spor mezi nově vznikajícím Československem a Polskem. V roce 1920 bylo území Těšínska rozděleno. Stanovená hranice probíhala přes město Těšín podél řeky Olše, která je dělila na dvě části. Na území dnešního Českého Těšína se nacházela průmyslová čtvrť města Saská kupa, ale byl zase odříznut od historického centra, správních úřadů a kulturně-osvětových zařízení. Polský Těšín ztratil důležité železniční spojení a průmysl.
Morávka – Malé Travné - partyzánský bunkr
Zbytky zemního bunkru, který se zde v současnosti nachází, nejsou původní stavbou z roku 1944. Ta byla fašisty v bojích zničena. Obnoven byl v roce 1968. Původní bunkr vybudovali partyzáni druhé čety partyzánského oddílu „Za vlast“ pod vedením Nikolaje Alexandroviče Kuzmina na podzim roku 1944. To vše za velké podpory místních obyvatel. Dne 9. 12. 1944 byl bunkr prozrazen po obklíčení nacisty, kteří zahájili útok. V boji padlo 11 partyzánů. Na památku padlých byl v místech bojů postaven v roce 1946 pomníček od neznámého autora. Obec Morávka obdržela v roce 1971 za protifašistický odboj Československa cenu míru a byl jí udělen titul „Partyzánská obec“.
Ivančena - Na památku skautů umučených v době 2. sv. války
Skautský památník na Ivančeně. Ivančena se nachází mezi Malchorem a Kykulkou. Byla založena oddílovou radou 30. oddílu Junáka z Moravské Ostravy a to 6. října 1946 na památku 18ti členů „Odboje slezských Junáků“, který vedl se svými rovery Vladimír Čermák s Vladimírem Pachem, Milanem Rotterem, Quido Němcem, Ottou Kleinem, Zdeňkem Novákem, Vladimírem Bílkem, Janem Schindlerem a dalšími, kteří je účinně podporovali. Těchto 18 členů OSJ bylo v dubnových dnech, především však 24. dubna ve svátek všech skautů na světě popraveno členy ostravského gestapa na starém židovském hřbitově v polském Těšíně. V dobách socialismu blokovaly hromadné výstupy bezpečnostní síly včetně STB a shromáždění doprovázela represivní opatření. Mohyla, která dnes v sobě obnáší již téměř 300 m3 kamene z celého světa kromě Austrálie, stále roste a mimo jiné je uvnitř i kamínek z Měsíce od amerického astronauta Armstronga. Nápis: „Na věčnou památku pěti ostravských skautů a všech skautů padlých ve službě vlasti navršili z vynesených kamenů od října 1946 skauti, trampi a další návštěvníci MOHYLU NA IVANČENĚ. Bratři: Vladimír Čermák *1919, Vladimír Pach * 1921, Otto Klein *1921, Quido Němec *1922, Milan Rotter *1926 za odbojovou činnost byli zavražděni německými okupanty 24. dubna 1945 v Cieszyně.
OLOMOUCKÝ KRAJ
Dolní Lipová - Frývaldovská stávka 1931
Památník obětem frývaldovské stávky byl odhalen v roce 1961 k třicátému výročí této události. Okres Frývaldov dnešním názvem okres Jeseník se potýkal ve třicátých letech s velkou nezaměstnaností. V důsledku hospodářské krize byla v říjnu 1931 vyhlášena politika národní svépomoci. Tedy jakési průmyslové soběstačnosti, která však měla negativní vliv na některá odvětví průmyslu, zejména na ta, která se orientovala na export. Jeseníky se zaměřily na vápenictví a kamenoprůmysl. Podnikatelé na danou situaci reagovali omezováním výroby, snižováním mezd a propouštěním zaměstnanců. Sílil tak veřejný odpor a stávky, které byly zprvu poklidného rázu. Dělníci se 25. listopadu 1931 sešli na protestním pochodu z Vápenné přes Dolní Lipovou k Jeseníku. Proti 700 dělnickým demonstrantům stálo 15 četníků, kteří měli dav rozehnat. V prvních řadách byli takticky umístěny ženy a děti, teprve potom muži. Očekávalo se, že na ně nebudou četníci útočit. Dav byl vyzbrojen kamením a holemi. Četníci obušky, které vystřídaly palné zbraně. Výsledkem bylo osm mrtvých a asi 30 zraněných. Události zvedly vlnu nesouhlasu, ale také solidarity s pozůstalými, na které byla uspořádána sbírka. Památník nese text, který prý u hrobu obětí přednesl Klement Gottwald: „Padlí kamarádi, soudruzi a soudružky, bratři a sestry! Jménem Komunistické strany, jménem všeho dělnictva se s Vámi loučím. Padli jste v boji. Chtěli jste lidský radostný život a vyhladověli Vás. Chtěli jste pracovat a vzali Vám práci. Chtěli jste svobodu a zotročili Vás. Chtěli jste žít a zabili Vás. Zabili Vás, aby mohli žít jiní, bohatí, kapitalisté. Zabili Vás, ale v srdcích dělnictva budete žít věčně. Skláníme svoje bojové prapory nad Vaším společným hrobem a přísaháme. Za každou kapku Vaší krve budou katané pykat strašlivou odplatou. Pomstíme Vás. Nedopřejeme si dříve pokoje, dokud nebude sklonem Váš vrah, kapitalistický systém!“
Bílá Voda – internace jeptišek
V rámci postupné likvidace církevních řádů komunistickým režimem vyšlo v roce 1950 nařízení, že se mají řeholníci a řádové sestry, které nechtějí z řádu vystoupit, přestěhovat do odlehlých internačních míst. Jedním z nich byla bývalá piaristická kolej v Bílé Vodě, která za války sloužila pro válečné zajatce, uprchlíky a vojsko. Avšak předtím nebyla víc jak padesát let využívána a nebyla tak vybavena. Sem byly internovány řádové sestry různých řádů. V Bílé Vodě se tak 28. září sešlo na 146 sester z pěti kongregací. S sebou si směly vzít jen osobní věci a nejnutnější nábytek. Často byly i nadále přemisťovány a rozdělovány do tří dalších klášterů na Jesenicku. V Bílé Vodě a Vidnavě zůstaly pouze sestry starší šedesáti let a mladší nemocné a práce neschopné. Světovým unikátem se tak stal i místní hřbitov, kde je pohřbeno na 700 sester ze 14 kongregací. Mladší sestry se stěhovaly do Javorníku, kde pracovaly jako dělnice prostějovských oděvních závodů v domácí výrobě. Během čtyř měsíců bylo zrušeno přes 700 klášterů a přemístěno na deset tisíc řeholnic. Uvolněné prostory získala armáda nebo jiné státní instituce.
Konice – areál bývalé sovětské radiové stanice
Během invaze sovětských vojsk dne 21. 8. 1968 byl areál obsazen jedním z praporů 7. spojovací brigády speciálního (vládního) spojení. Příslušníci sovětské armády zakopali a rozvinuli zde spojovací zařízení. V prvním období přebývali ve stanech a zemljankách, později začali budovat vlastní areál v podobě dřevěných baráků a koncem 70. let začala stavět zděné budovy. Jmenovaný prapor zajišťoval tajné spojení mezi satelity Varšavské smlouvy s Moskvou. Tato brigáda byla začleněna do struktur KGB. Podle výpovědí příslušníků se zdejší posádka říkalo "Spojení Konice" číslo vojenské pošty bylo 35707A. Brigáda byla vybavena zařízením pro troposférické spojení a to pevným i mobilním zařízením, zařízením pro kosmické spojení a další spojovací technologie a příslušenství. Právě pevné směrové antény připomínaly radiolokátory, proto je kopec znám i jako „ruská radarová stanice“. Po odchodu sovětů v roce 1991 připadl areál tehdejší československé armádě. V letech 1999-2001 zde měla AČR umístěnou jednu ze stanic pasivního sledovacího systému TAMARA. V současné době je areál využíván provozovnou pily.
Frývaldsko – internační tábory – odsun Němců
Po skončení 2. světové války, v červnu 1945 začaly nově ustanovené správní orgány a bezpečnostní složky vystěhovávat za hranice do Slezska asi 1000 Němců. Byli jimi převážně říšští příslušníci, uprchlíci, ale i starousedlíci. Do července 1945 vznikly vysídlovací tábory v Domašově (Thomasdorf-Vietseifen), Adolfovicích (Adelsdorf), Cukmantlu (Zuckmantel, nyní Zlaté Hory), Zigharticích (Setzdorf, nyní Vápenné), Javorníku (Jauernig) – ženské a mužské oddělení a ve Frývaldově-Bobrovníku (Biberteich bei Freiwaldau), kde byly umístěny ženy. Vyhnancům byl zabírán majetek a v táborech se zajatými bylo často krutě zacházeno. Podle neúplných záznamů zemřelo v táborech nejméně 20 mužů.
Troubky – povodně v roce 1997
Obec Troubky ležící na soutoku řeky Moravy a Bečvy byla kvůli své poloze ve své historii častokrát zaplavována. Během posledních 20ti let byla postižena ničivými povodněmi celkem třikrát. Poprvé v červenci 1997, kdy obec nebyla varována, a tak zde 9 lidí zemřelo a přes 150 domů se zřítilo. Podruhé byla obec vyplavena v květnu 2010 a naposledy v červnu 2013, kdy se událost obešla bez obětí na životech. V roce 1997 se obec Troubky stala symbolem tragických povodní, protože se jednalo o nejhůře postižené místo.
PARDUBICKÝ KRAJ
Pomník obětem koncentračního tábora v Dětřichově u Moravské Třebové
Koncentrační tábor, který na místě existoval v letech 1943-1945, byl určen zejména pro těhotné ženy z východu (Polky, Ukrajinky, Bělorusky, Rusky), které byly nasazeny na nucené práce v továrnách a v zemědělství. V táboře byla častá úmrtnost jak samotných žen, tak jejich potomků (dle lišících se údajů několik stovek až tisíců), zejména kvůli otřesným životním podmínkám, špatné hygieně a nedostatečné lékařské péči. Někteří historikové zmiňují jako příčinu úmrtnosti i lékařské pokusy na lidech.
Pomník obětem železničního neštěstí, Stéblová
Dne 14. listopadu 1960 se nedaleko obce Stéblová událo nejtragičtější železniční neštěstí v dějinách československé železniční dopravy. Vlaky, které se následně srazily, se měly původně na jednokolejné trati křižovat právě ve stanici Stéblová. Osobní vlak jedoucí do Pardubic však stanici z nikdy nevysvětlených příčin předčasně opustil a následně se srazil se soupravou jedoucí v protisměru. Soupravy začaly ještě následně hořet. Katastrofa si vyžádala 118 mrtvých a 110 těžce zraněných.
Pamětní deska Alfréda Bartoše, Pardubice
Deska je umístěna v místech, kde se zastřelil Alfréd Bartoš, velitel diverzní skupiny Silver A, která spolupracovala mj. se skupinou Anthropoid při přípravě atentátu na Reinharda Heydricha. Po prozrazení se Bartoš se zastřelil 21. 6. 1942 na útěku před gestapem. Operace Silver A byla hodnocena jako jedna z nejúspěšnějších misí vyslaných z Londýna. Zároveň však činnost skupiny posloužila německým orgánům jako záminka k vypálení obce Ležáky.
Pomník obětem 2. světové války a pamětní deska Obětem komunismu, Náměstí republiky, Pardubice
Na pardubickém Náměstí republiky jsou umístěny dva památníky, které symbolizují dějiny 20. století. Prvním je pomník obětem 2. světové války věnovaný obětem pardubických občanů za 2. světové války a zároveň obětem osvoboditelů Pardubic z řad příslušníků Rudé armády. Úvahy o přesunu pomníku vyvolaly v nedávné době zjitřené diskuze mezi občany Pardubic. Druhým památníkem je deska na památku obětí režimu po roce 1948, a to nejen z pardubického kraje.
Hrob Rudolfa Poplera (hřbitov v Milíčově ulici, Vysoké Mýto)
Rudolf Popler byl kapitán československé armády a jedna z největších legend jezdectví a dostihového sportu v meziválečném Československu. Dvojnásobný vítěz Velké pardubické steeplechase (celkem 9 účastí) a dvojnásobný účastník olympijských her v parkuru zahynul v roce 1932 při jednom z doprovodných dostihů Velké pardubické, Kinského memoriálu, na pardubickém dostihovém závodišti na překážce, která dodnes nese jeho jméno.
PLZEŇSKÝ KRAJ
Plzeň - Bolevec – 25. května 1917 série mohutných explozí v jedné z největších muničních továren Rakouska-Uherska
Za 1. světové války se původních 5 nebo 6 budov továrny se 3 zkušebními palebnými stanovišti rychle rozrostlo v největší muniční továrnu Rakouska-Uherska. Na ploše přes 60 ha vzniklo téměř malé městečko, tvořené 57 budovami – dílnami i skladišti. Téměř 3000 lidí, zejména žen a dospívajících dětí sem denně přicházelo za prací z širokého okolí. Vyráběli na 50 druhů nábojů velikosti 37–305 mm. Kvůli maximálním úsporám se nedodržovaly základní bezpečnostní ani hygienické předpisy. Dílny i sklady byly přeplněny hotovou municí a surovinami. V pátek 25. května roku 1917 bylo v bolevecké továrně přítomno 2580 vlastních dělníků (862 mužů a 1718 žen) a 354 lidí, pracujících na stavbách (většinou se jednalo o vojíny, vyslané od pluku ke stavební firmě Alexander). Kromě nich v areálu zůstávali také úředníci Škodových závodů, důstojníci a vojáci, strážní oddíl četníků a stálá hlídka hasičského sboru z Plzně.
Přesně v 13:32 došlo náhle k silnému výbuchu v baráku číslo 10, v oddělení zapalovačů. Vše zahalil dým a ohňostroj min, létajících na všechny strany, vyvolával v řetězové reakci exploze dalších objektů. Nastal neskutečný zmatek, jak se více než 3000 lidí v panice snažilo uniknout z pekla, hrozícího všudypřítomnými létajícími střepinami. Poslední ze série velkých výbuchů zazněl v 15:08, když do vzduchu vylétlo skladiště trhavin. Jednalo se současně o nejsilnější explozi celé katastrofy, po níž se nad muničkou objevil sloup krvavě zbarveného dýmu hřibovitého tvaru. Okolní les zachvátil požár. Vzniklá tlaková vlna byla tak silná, že způsobila značné škody nejen v okolí, ale až v centru Plzně. K večeru pak následovalo ještě 18 větších explozí a až do rána se ozývaly rány z jednotlivých nábojů. Munice létala na kilometry daleko, až na Košutku a do Třemošné. Vyděšení obyvatelé města i okolních obcí se ukrývali v lesích, polích i v lomech. Největší muniční továrna v Rakouské monarchii se během okamžiku ocitla v troskách. Přesný počet obětí tak není znám a nelze jej zjistit i z toho důvodu, že po výbuchu shořely veškeré písemnosti včetně seznamu dělníků. Udává se, že mrtvých bylo 202, z toho 33 obětí patnácti- či šestnáctiletých.
Plzeň – povstání obyvatelstva proti měnové reformě 1. června 1953
Povstání bylo důsledkem hospodářské krize, do které zemi přivedla vláda KSČ a zejména měnové reformy, schválené 30. května 1953, jež zbavily většinu společnosti úspor a omezily výhody doposud silně podporované dělnické třídy, která se následně zčásti postavila proti režimu. Plzeňské povstání bylo největší z více než 130 stávek a nepokojů, které se v Československu ve dnech 2. až 5. června 1953 odehrály. Do povstání se zapojilo na 20 000 osob, které na necelý den ovládly značnou část města a až večer jejich neposlušnost potlačily přivolané ozbrojené posily. Během plzeňského povstání bylo na obou stranách zraněno na 250 osob, dalších 331 osob bylo následně odsouzeno v politických procesech a proběhla i vlna represí a čistek.
Holýšov – zajatecké tábory za 2. světové války
Z malé vsi na město se začal Holýšov vyvíjet po roce 1897, kdy zde proslulá sklářská rodina Zieglerů založila sklárnu na lité tabulové a zrcadlové sklo. Byl to jeden z největších podniků svého druhu v rakouské monarchii. To se odrazilo na stavebním rozvoji obce i růstem počtu obyvatel, který se téměř ztrojnásobil. V době hospodářské krize ve 30. letech byla výroba skla zastavena a zařízení sklárny demontováno. Opuštěné prostory byly během 2. světové války přebudovány na muniční továrnu Die Metallwerke Holleischen GmbH (MWH). Práci v továrně vykonávali nejdříve francouzští váleční zajatci. V roce 1944 byl v bývalém statku Nový dvůr zřízen koncentrační tábor, pobočka Flossenbürgu. Válečných zajatců a nuceně nasazených dělníků z okupovaných zemí pracujících v muničních továrnách bylo až 8 tisíc. K nim je třeba ještě připočítat téměř 2000 vězeňkyň z koncentračních táborů Flossenbürg a Ravensbrück. Tábor byl osvobozen 5. května 1945 polskou Swietokryzskou brigádou Národních ozbrojených sil (NSZ). Šlo o téměř stotisícovou polskou odbojovou skupinu.
Stod - tři zajatecké tábory za 2. světové války. Hromadný hrob pochodu smrti z koncentračního tábora Buchenwald
Dne 13. dubna 1945 přijel na stodské železniční nádraží transport z koncentračního tábora Buchenwald. Nacisté věděli, že se blíží konec války a snažili se za sebou zahlazovat stopy. Narychlo proto evakuovali některé koncentrační tábory a odváželi vězně před postupujícími spojeneckými vojsky. V transportu bylo kolem čtyř tisíc vězňů. Někteří však již nežili, jiní byli tak zesláblí, že už nebyli schopni dalšího transportu, a proto byli ubíjeni. Po celou dobu, kdy vlak stál ve Stodě, nedostali vězni žádné jídlo. Jen místní občané se jim pres velké riziko snažili něco k jídlu podat. V neděli dopoledne nacisté v obci vyhlásili zákaz vycházení a dvěma místním vlastníkům povozu bylo přikázáno, aby převáželi oběti z nádraží na židovský hřbitov, který byl za městem směrem na Holýšov. Těla obětí nakládali jejich spoluvězňové. Na židovském hřbitově se mrtvých ujali zase vězňové, kteří těla házeli do společné jámy, kterou předtím vykopali. V září 1945 byl masový hrob otevřen a bylo nalezeno 240 mrtvých. Lékaři prohlédli ostatky - podle jejich nálezu většina vězňů podlehla ranám do hlavy. Totožnost obětí nebyla zjištěna. Jen z pozůstatků oděvů a z výpovědí svědku lze usuzovat, že se jednalo o různé národnosti. Ostatky mrtvých byly uloženy při pietním pohřbu v hájku za městem, který od té doby nese název Háj umučených. Tohoto smutečního aktu se zúčastnilo kolem 25 tisíc obyvatel nejen ze Stoda, ale i z dalekého okolí. Byla zde navršena mohyla a vztyčen březový kříž s trnovou korunou.
MARIÁNSKÉ LÁZNĚ – první mezinárodní filmový festival v tehdejším Československu, rok 1946
V roce 1946 se právě zde konal 1. mezinárodní filmový festival v tehdejším Československu, který vzbudil velký zájem veřejnosti. Mariánské Lázně ale nedokázaly pojmout velké množství návštěvníků, a proto se další ročníky konaly v Karlových Varech, dnes pod názvem Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary.
O konání filmového festivalu v Československu se začalo uvažovat už před druhou světovou válkou. V příznivé situaci zestátněné československé kinematografie (v roce 1945) se k této myšlence postavilo pozitivně také Ministerstvo informací a kultury, vědomé si důležitosti filmu ve společnosti, a tak se v srpnu 1946 mohla uskutečnit první filmová nesoutěžní přehlídka v Mariánských Lázních a Karlových Varech. Vedle prezentace znárodněné kinematografie byly v programu zastoupeny snímky ze zemí se silnou filmovou tradicí jako Anglie, Švédsko, USA či Francie. Skrovný program co do počtu filmů (ve festivalovém kině v Mariánských Lázních se každý den konala tři představení jednoho filmu a druhý den byl tento film promítnut v novém letním kině v Karlových Varech) vyvažovala kvalita vybraných snímků, ale i společenský program. Druhý ročník přehlídky v roce 1947 se téměř v ničem nelišil od prvního.
MARIÁNSKÉ LÁZNĚ – 31. 8. 1933 zavraždění prof. Theodor Lessing, pravděpodobně první oběť nacismu v Československu
Publicista a profesor hannoverské univerzity Theodor Lessing se po nástupu fašistů v Německu k moci v roce 1933 uchýlil do Mariánských Lázní. Lessingova emigrace z Německa vyvolala mezi nacisty pobouření. Na jeho dopadení byla dokonce vypsána odměna. Lessing je znám jako symbol protinacistické opozice. Poté, co se na konci srpna Lessing vrátil z mezinárodního židovského kongresu v Praze, kde ve své přednášce odhaloval nelidskost nacistické rasové teorie, jej právě 30. srpna kolem 21:30 oknem jeho pracovny zastřelili dva najatí vrazi. Po činu uprchli do Německa. Ve stejné době probíhal v Norimberku sjezd německé nacionálně socialistické strany, kterému předsedal čerstvý říšský kancléř Adolf Hitler. Lessing byl představitelem filozofie života. Odmítal existenci zákonitostí v lidském jednání a filozofie a historie je podle něj vkládání smyslu do nesmyslného.
PRAHA
Dlážděná 6, kavárna Arco
Kavárna Arco situovaná na rohu Dlážděné a Hybernské ulice patřila mezi významná kulturní centra Prahy první poloviny dvacátého století. Jako moderní kavárnu vídeňského stylu ji otevřel na podzim roku 1907 její majitel Josef Suchánek na základě koncese, která mu umožňovala prodávat v kavárně nejen kávu, čaj a další nápoje, ale také párky, studenou kuchyni, pečivo a sladké zákusky. Pro pana Suchánka bylo otevření Arca vyvrcholením jeho kavárnické kariéry, protože již předtím působil také v kavárně Union a v kavárně Metropol na Václavském náměstí. Plán vnitřního zařízení kavárny vypracoval architekt prof. Jan Kotěra, který se podílel i na jeho převedení do reality. Prostory pro veřejnost se skládaly z hlavní kavárenské místnosti, která byla opatřena kójemi, podle dobového nároku kladeného na intimní kouty. Dominantu kavárny tvořil velký kulatý stůl. Dále zde byla kulečníková místnost i samostatná čítárna, v níž byl oproti jiným kavárnám či čítárnám bohatý výběr uměleckých časopisů a zahraničních novin. Zařízení kavárny bylo navíc vybaveno řadou moderních doplňků. Byla místem setkávání pražských, zejména německých, intelektuálů (Franz Kafka, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch, František Langer, Johannes Urzidil, Max Brod, Alfred Kubin a další).
Pražské povstání v květnu 1945 (různá místa na území Prahy)
Pražské povstání vypuklo 5. května 1945 v hlavním městě Praze. Česká národní rada vydala prohlášení o konci Protektorátu a o převzetí vládní a výkonné moci. Dne 5. května 1945 ráno začíná Český rozhlas vysílat jen česky. Éterem znějí zakázané české písně. Národ cítí, že přišel rozhodující moment říci definitivní ne německým okupantům. Vysílané informace mají velký strategický význam pro začínající povstání. Němci nasazují proti rozhlasu jednotky SS a hned nato přijíždějí na pomoc statečným rozhlasákům čeští policisté a další povstalci. V prudkých bojích na Vinohradech a v okolí se naplno rozhořelo Pražské povstání. Po výzvách Českého rozhlasu začali Pražané v noci na 6. května stavět stovky barikád. Mezitím povstalci zdokonalili svou organizovanost a zajišťovali spojení a vyzbrojování svých jednotek. Dne 7. května už povstalcům na většině míst dochází střelivo a proti dobře vyzbrojeným a vycvičeným zbraním SS a německé armádě se nedostávají zbraně. Ráno útočí mimopražské síly Wehrmachtu a Waffen-SS ve směrech Kobylisy - Trojský most, Vysočany - Karlín, Hrdlořezy - Žižkov a Pankrác - Michle. Následujícího dne německé jednotky večer postupně pronikají až na Barrandov, Zlíchov a do Hlubočep. Německá bojová skupina z Karlína se probíjí náměstím Republiky a Dlouhou a Celetnou ulicí až na Staroměstské náměstí. Při bojích byla zapálena Staroměstská radnice, která později musela být zbourána. Boje o Prahu už ale 8. května ztratily smysl. Němcům se nepodařilo dobýt pražský komunikační uzel a frontové jednotky musely Prahu obcházet. V 16 hodin zástupci obou stran podepsali protokol o provedení kapitulace německých branných sil, na jehož základě nastalo v 19 hodin všeobecné zastavení bojových akcí. Německá vojska začala odcházet z Prahy večer 8. května.
Masakr v Úsobské ulici (ul. Obětí 6. května čp. 254 a 255)
Masakr v Úsobské ulici se odehrál 6. května 1945. Příslušníci vojsk Waffen-SS vnikli nejprve do domu č. 255, kde ve sklepě postříleli civilisty, kteří se zde ukrývali. Celkem postříleli 35 osob, zachránilo se 12 osob, které ležely pod mrtvolami a předstíraly zabité, a které o tomto zločinu podaly později svědectví. Vraždění civilistů pokračovalo, když Němci vtrhli kolem 21. hodiny do sklepa domu čp. 254, odkud vyhnali 22 osob. Lidé byli nuceni jít do zahrádky domu, kde jim bylo nařízeno, aby se otočili ke zdi a poté bylo do nich stříleno z automatických pistolí. Celkem zde bylo zmasakrováno 16 osob, z nich 6 dětí, 5 žen (z toho 1 těhotná) a 5 mužů. Šest osob se zachránilo, když předstíralo mrtvé, tři z nich však byly těžce raněny používanými náboji dum-dum.
Poprava účastníků pražského povstání na Masarykově nádraží (tehdy Hybernském)
Na Masarykově nádraží (tehdy Hybernském) bylo 5. května 1945 popraveno 53 zajatých účastníků pražského povstání. K dalším vraždám docházelo na různých místech Prahy a to i po podepsání kapitulace německých vojsk.
Letiště Kbely – zahájení rozhlasového vysílání v Československu 18. 5. 1923
Na československém území probíhaly pokusy s rozhlasovým vysíláním už před první světovou válkou a pokračovaly i po ní. První rozhlasový pořad, složený ze slova a hudby, byl vysílán 28. října 1919 z radiotelegrafní stanice na pražské Petřínské rozhledně. Československý rozhlas (tehdy Radiojournal) začal pravidelně vysílat 18. května 1923 ve 20.15 hod. ze stanu u letiště v Kbelích. Místo vysílání se několikrát změnilo. Nejprve se improvizované studio přestěhovalo do Hloubětína, pak zpět do Kbel a v roce 1924 do Poštovní nákupny na tehdejší Fochově (dnes Vinohradské) ulici č. 58 – bylo to první studio přímo v Praze. V roce 1925 přišlo další stěhování, tentokrát do Orbisu na Fochově ulici č. 62 (poblíž Vinohradské tržnice). V roce 1927 se vysílací studio přesunulo do Národního domu na Náměstí Míru, odkud Radiojournal vysílal až do roku 1933. Pak už zůstal v dnešním sídle ve Vinohradské ulici č. 12 v tehdejší budově Ředitelství pošt a telegrafů.
Průkopníky vysílání byli novinář Miloš Čtrnáctý, podnikatel Eduard Svoboda a Ladislav Šourek, ředitel společnosti pro distribuci rozhlasových přijímačů Radioslavia. Tito muži dali vzniknout společnosti Radiojournal, V roce 1924 se také v českém tisku poprvé objevilo slovo "rozhlas“.
Zahájení provozu autobusů v hlavním městě v rámci MHD; 21. 6. 1925
Dne 21. června 1925 byl zahájen provoz autobusové linky A z Vršovic do Záběhlic, vedené středem města přes Můstek i Staroměstské náměstí. V podobné trase jezdila linka až do poloviny 80. let pod číslem 101. Autobusové linky začaly rychle přibývat, i přes určité problémy s vydáváním koncesí a s daněmi. Během několika dalších let obsluhovaly nejen Velkou Prahu, ale i např. Zbraslav, Modřany, Kbely a jiné, v té době příměstské oblasti. Od roku 1926 byla zahájena též autokarová doprava po pražských památkách, o rok později byly na vytížené linky klasické MHD nasazeny také vlečné vozy.
Zahájení provozu trolejbusů v hlavním městě v rámci MHD; 28. 8. 1936
Nejstarší zmínka o možnosti provozu trolejbusů v Praze se objevila již v listopadu 1901, kdy vídeňská firma Ganz nabídla Elektrickým podnikům hl. m. Prahy zavedení trolejbusů. Elektrické podniky však nabídku zamítly, protože se v té době zaměřily na provoz a vznik nových tratí pražských tramvají.
Další úvahy o zavedení trolejbusů se objevily mezi lety 1927 a 1928. Hotovy již byly i studie a firmy už se nabízely, že prodají Praze vozy, ale z důvodu koncepční nepřipravenosti byl projekt odložen. V roce 1934 vznikl návrh tratě Hanspaulka-Ořechovka. Vedení tratě bylo později upřesněno na úsek Sv. Matěj–Vozovna Střešovice. Brzy poté byl vypracován projekt a ten byl v roce 1935 schválen městem i ministerstvem železnic. Před zprovozněním prvního úseku mezi vozovnou Střešovice a kostelem svatého Matěje na Babě však probíhal neobvykle dlouho zkušební provoz (téměř tři měsíce v létě 1936), samotné otevření pro veřejnost se konalo 28. srpna. První trať měla délku 3,5 km a trolejbusu trvalo její projetí z jedné konečné na druhou 13 minut. Tento provoz se velmi osvědčil, a tak se přistoupilo k zavedení další linky, která měla spojovat Anděl s Walterovou továrnou v Jinonicích přes Malvazinky.
Praha-Ruzyně - zahájení provozu letiště; 5. 4. 1937
Od roku 1920 sloužilo letiště Kbely jako jediná pozemní základna mezinárodní civilní dopravy v Praze. Koncem 20. let se však ukázalo, že letiště ve Kbelích už kapacitně nevyhovuje letecké dopravě. Nové letiště bylo vystavěno na pláni zvané Dlouhá míle v letech 1933-37. Konstrukce letiště byla vyprojektována arch. Adolfem Benšem, který zvítězil v architektonické soutěži v roce 1931. Doprovodné budovy navrhl významný český funkcionalistický architekt Kamil Roškot (1886 – 1945). Provoz letiště byl zahájen 5. dubna 1937, kdy zde v devět hodin ráno přistál letoun DC-2 Československé letecké společnosti na letu z Piešťan přes Zlín a Brno, o hodinu později pak letoun Air France na trase z Vídně do Drážďan. Na letiště se přemístila veškerá civilní letecká doprava z letiště Praha-Kbely, kde zůstal pouze vojenský letecký provoz. Prudký rozvoj techniky a letecké dopravy si vynutil takřka okamžité rozšíření letiště z původních 80 ha na čtyřnásobek. Od 15. srpna do 22. prosince 1937 byly vybudovány zpevněné vzletové a přistávací dráhy 08/26 (délka 500 m) a 04/22 (délka 280 m) a pojezdová dráha (dnes P). Křižovatka drah 04/22, 13/31 a 17/35 bývala také nazývána „Velké náměstí“ – „Big square“.
Stadion Štvanice – první stadion s umělým ledem na území ČSR (na mistrovství světa v hokeji na Štvanici v roce 1947, získali českoslovenští hokejisté poprvé zlaté medaile
Týmy hokejové reprezentace Čech a nástupnické československé hokejové reprezentace v ledním hokeji musely nejprve získat pět titulů mistra Evropy, než se hráči dočkali prvního stadiónu s umělou ledovou plochou, což v Evropě nemělo obdoby. Rada hlavního města Prahy rozhodla o přidělení pozemku ke stavbě na ostrově Štvanici Pražským vzorkovým veletrhům 15. března 1929. Stalo se tak pod vlivem úspěchu na mistrovství Evropy v ledním hokeji 1929, které českoslovenští reprezentanti vyhráli.
Stavba podle návrhu architekta Josefa Fuchse však započala až o rok a půl později. Chladírenské zařízení dodané Brněnskými strojírnami bylo údajně schopno za dvě hodiny vyrobit 4 cm silný led. Stavba pokračovala takovým tempem, že se zde již 17. ledna 1931 mohlo v provizorních podmínkách uskutečnit utkání LTC Praha s Manitoba University Graduates z Kanady, které skončilo 0:2. Již další den sehrála první mezistátní utkání proti Kanaďanům na tomto stadiónu též československá hokejová reprezentace. Bezgólovou remízu přiblížil posluchačům u rozhlasových přijímačů slavný komentátor Josef Laufer. Stadion byl v tomto stavu v provozu tři měsíce s tím, že přes léto proběhne dostavba. Tu se však nepodařilo pro finanční náročnost v nastávající hospodářské krizi dokončit. Původní investor nebyl schopen dostát svým závazkům a magistrát musel přislíbit nízký roční nájem i úlevu na daních, aby stadión se všemi závazky převzala do nájmu firma Ing. Keclíka, která na něm původně prováděla pouze stavební práce. Mistrovství Evropy v roce 1932 se zde přes nové započetí stavebních prací ovšem přesto konat nemohlo. Stadión byl oficiálně otevřen až 6. listopadu 1932, kdy zde českoslovenští reprezentanti remizovali před 6 000 diváky s Francouzi 4:4.
Plocha stadiónu 90 na 34 m byla rozdělena na dvě části. Pro hokejové zápasy byl určen prostor 60 na 30 metrů. Na tribuny, z nichž některé byly i kryté a jiné dokonce pojízdné, se mohlo vejít až 10 000 diváků, kteří měli k dispozici též kavárnu. Stadión postupně hostil čtyři mistrovství světa v ledním hokeji (1933, 1938, 1947 a 1959). Domácímu reprezentačnímu celku se na všech podařilo získat medaili.
Zahájení provozu metra v Praze, (linka C z Florence na Kačerov); 9. 5. 1974
Dějiny pražského metra sahají až do 19. století, kdy se začalo hovořit o potřebě podzemní dráhy. Další plány vznikaly za první republiky a počátkem druhé světové války již probíhaly přípravné práce. Válka ovšem stavbu ukončila a myšlenka opět ožila až v 60. letech 20. století, kdy se počítalo nejprve se stavbou podpovrchové tramvaje. Projekt byl však změněn na metro nezávislé na tramvajích. První část linky C byla uvedena do provozu roku 1974, nejstarší část trasy A zahájila provoz v roce 1978, linka B byla spuštěna roku 1985. Všechny trasy pak byly postupně prodlužovány a modernizovány.
Slavnostní otevření prvního úseku trasy C 9. května 1974 vládnoucí komunisté pojali jako manifestaci dobrých vztahů a vzájemné spolupráce se SSSR. Byl přítomen Generální tajemník Komunistické strany Československa KSČ Gustáv Husák, nikoliv však tehdejší prezident Ludvík Svoboda ani premiér Lubomír Štrougal. Devátý květen jako datum otevření měl připomínat osvobození Prahy Rudou armádou a konec druhé světové války. V souvislosti s otevřením metra prošel změnou tarifní systém a z provozu byly vyřazeny dvounápravové tramvaje.
STŘEDOČESKÝ KRAJ
Na Dědku (Třemšín)
Památník partyzánského odboje proti nacistické okupaci je umístěn u hájovny Na Dědku, která se druhé světové války stala místem schůzek partyzánských skupin operujících v brdských lesích. Dne 26. října 1944 byla hájovna obklíčena německými oddíly vycvičenými pro boj s partyzány. Při přestřelce přišel o život hajný František Konigsmark a jeho syn, partyzánskému oddílu se podařilo včas úkryt opustit.
Pomník Jana Palacha, Mělník
Pomník Jana Palacha od maďarského sochaře Andráse Becka je umístěn naproti budově mělnického gymnázia. Jan Palach v letech 1963-1966 toto gymnázium navštěvoval a v současnosti nese jeho jméno. V blízkých Všetatech je na Palachově rodném domku umístěna pamětní deska.
Památník bitvy u Slivice a Milína
Památník se nachází v místech, kde se odehrávala ve dnech 9.-11. května 1945 poslední bojová operace druhé světové války na evropských bojištích. Došlo zde k bitvě, v níž jednotky třech ukrajinských frontů rudé armády, americké XII. armády a československých odbojářů bojovaly s asi sedmitisícovým sborem složeným z jednotek wehrmachtu a divizí SS, které se předtím neúspěšně pokoušely překročit demarkační linii do amerického zajetí. V boji padlo na 80 bojovníků na straně spojenců a na 1000 německých vojáků.
Pomník vojákům americké armády, Konopiště
Pomník je věnován členům dvou osádek bombardérů B-17 490. bombardovací skupiny 8. letecké armády, které byly donuceny opustit stroje těžce zasažené nad územím protektorátu německou protileteckou obranou. Po zatčení a výslechu byli letci německými orgány dne 19. dubna 1945 bez soudu popraveni na silnici u Janovického potoka. Těla zavražděných byla pohřbena na louce u nedalekého statku, v 50. letech pak exhumována a převezena na vojenský hřbitov.
Pomník obětem amerického náletu, Kladno - Dubí
Na pomníku, který se nachází v lese u Kladna-Dubí, stojí nápis: „Na památku tragicky zesnulých spolupracovníků při náletu za nacistické okupace 12. 9. 1944“. Památník vznikl v místech, kde onoho dne zahynulo bombami amerického letectva třicet pět lidí, kteří se v lese schovávali po vyhlášení nebezpečí náletu. Nešlo přitom o cílený útok na oblast Kladna, letouny měly namířeno nad severočeský Most. S největší pravděpodobností se tak jednalo o nešťastnou náhodu – odhoz bomb z poškozeného letounu do domněle neobydlené oblasti.
KRAJ VYSOČINA
Humpolec – pomník Alexandra Dubčeka
Pomník je umístěn blízko místa, kde 1. září 1992 utrpěl při dopravní nehodě vážná zranění Alexander Dubček, v době Pražského jara první tajemník ÚV KSČ a posléze jedna z hlavních politických postav polistopadové transformace. Dubček zraněním podlehl 7. listopadu. Byl důsledným zastáncem česko-slovenského federalismu, a tak se po jeho úmrtí vyrojila řada spekulací o příčinách havárie. Následné vyšetřování však prokázalo chybu na straně jak řidiče, tak i samotného Dubčeka, který jel ve služebním autě nepřipoután.
Památník popraveným z května 1945, Velké Meziříčí
Památník stojí na náměstí ve Velkém Meziříčí a připomíná tragickou událost z 6. května 1945 (tzv. Velkomeziříčský masakr), kdy bylo za účast na protiněmeckém povstání popraveno 58 místních občanů. Po odchodu okupačních sil byl ustaven revoluční národní výbor, nicméně německé jednotky se následně do města vrátily, pozatýkaly odbojáře a následně vykonaly sérii masových poprav na břehu řek Oslavy a Balinky. Vůdce vzpoury Jindřich Nováček byl pro výstrahu oběšen přímo na místě, kde se v současnosti památník nachází. Autorem památníku je sochař Josef Klimeš.
Památník obětem bombardování, Hrotovice
Památník připomíná nešťastnou událost z 8. května 1945, kdy sovětská letadla omylem shodila na obec tři letecké pumy. Při jejich explozi zahynulo 150 obětí nejen z řad místních obyvatel, ale i příslušníků oddílu Rudé armády, včetně jejího velitele Sacharova.
Památník paravýsadku Out Distance, Ořechov
Dne 28. 3. 1942 se v katastru obce Ořechov uskutečnil jeden z výsadků v rámci odbojových operací připravených ministerstvem národní obrany československé exilové vlády v Londýně. Součástí výsadku byli vojáci s diametrálně odlišnými osudy – Adolf Opálka, který se podílel na atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, a také Karel Čurda, jehož jméno se stalo naopak synonymem zrádce a který byl po válce za zradu popraven.
Hrob Jaroslava Haška, Lipnice nad Sázavou
Konec svého života trávil spisovatel Jaroslav Hašek ve městečku Lipnice nad Sázavou. Tady také napsal své nejslavnější (a nedokončené) dílo Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Román by přeložen celkem do 58 světových jazyků, několikrát zdramatizován a zfilmován. Přestože dílo zůstalo nedokončené, zařadilo se k nejznámějším románům české literatury.
ZLÍNSKÝ KRAJ
Zlín – Baťova kolonie
Ve třicátých letech 20. století nechal podnikatel Baťa pro své dělníky vystavět obytné domky v městských částech Zlína na Letné, Nad Ovčinou, Na Zálešné, Podvesné, Dílech, Lesní čtvrti a Mokré. Dle kréda „pracovat společně, bydlet individuálně,“ odmítl Baťa návrhy Le Corbusiera na kolektivní formu ubytování zaměstnanců. Nechal tak vytvořit šachovnicové uspořádání kolonií dvoupatrových cihlových domků se zahrádkami bez plotů. Nejprve byly při stavbě upřednostňovány mansardové střechy, ty ale byly postupně vyměňovány za jednodušší ploché a omítku nahradilo trvalejší a pro baťovskou architekturu tolik charakteristické spárované zdivo. Architekty byli mimo jiné Vladimír Karfík, F. L. Gahura, Jan Kotěra a Miroslav Drofa. Prefabrikace a standardizace výroby umožnily nezvykle rychlou výstavbu nového města.
Baťův kanál
Starší myšlenka regulace řeky Moravy zaujala kolem roku 1927 velkoprůmyslníka Tomáše Baťu. Po jeho tragické smrti v roce 1932 se plánu ujal Jan Antonín Baťa. Zaujala ho též stará myšlenka propojení evropských řek. Firma regulací řeky a výstavbou kanálu chtěla zajistit přepravu lignitu z dolu v Ratíškovicích do tepláren v Otrokovicích, protože přeprava po železnici byla finančně nákladná. Stavba proběhla mezi léty 1934 a 1938. Celková délka trasy byla 51,8 km. Kanál mohly využívat nákladní čluny o nosnosti 150 tun a plavební hloubka byla 1,5m. Za druhé světové války byl kanál narušen a po válce došlo k znárodnění Baťových závodů. Nákladní přeprava byla ukončena v 60. letech. V současnosti je opět zpřístupněn.
JZD Slušovice
Toto ukázkové jednotné zemědělské družstvo vzniklo v roce 1952. Jeho věhlas mu přinesl předseda František Čuba, který ho vedl až do roku 1990. Tržby družstva v roce 1989, kdy bylo na vrcholu, dosáhly 7 miliard korun, a bylo v zisku téměř 830 milionů. Expandovalo do SSSR, Vietnamu či Egypta a spolupracovalo i s firmami v Itálii či Západním Německu. Zaváděly se moderní zemědělské postupy a počítačové technologie. Družstvo mělo široký přidružený výrobní program od biochemie (přípravky pro boj proti hmyzu), přes jogurty, pneumatiky a počítače až po kravíny. Družstvo také dováželo zahraniční zboží tuzexového typu, které prodávalo ve vlastních prodejnách Kvatro. V osmdesátých letech byly pod JZD AK Slušovice začleňovány sousední JZD a aplikovány stejné agrární technologie, zejména pak nové plodiny a chemie pro dosažení vysoce nadstandardních výnosů oproti tehdejším standardům. Po revoluci byl předseda Čuba stíhán a prošetřován kvůli nekalému hospodaření, ale odsouzen nebyl. Družstvo se v 90. letech rozpadlo na 42 nových firem.
Ploština - Vařákovy Paseky – vypálené vesnice
Památník obětem 2. světové války a okupace. V okamžiku, kdy se v Československu schylovalo ke konci 2. světové války, byly tři malé valašské osady Ploština, Prlov a Vařákovy paseky vypáleny nacisty. Ploština se nalézá nedaleko Valašských Klobouk. Dne 19. dubna 1945 byla osada za přechovávání a podporu partyzánů vypálena německými okupanty a v plamenech našlo smrt čtyřiadvacet obyvatel. Po válce zde bylo pro pozůstalé postaveno několik nových domů, ale každodenní život se sem už nevrátil. V 70. letech byla Ploština vyhlášena Národním kulturním památníkem. Dominantou celého místa je památník obětem 2. světové války a okupace, který byl vybudován v roce 1975. Upomínkou na samotnou ploštinskou tragédii je kaple se jmény zavražděných. Dne 3. května byla vypálena i vesnice Vařákovy paseky. V této obci žilo padesát šest obyvatel, kteří byli odvlečeni do nedaleké Valašské Polanky. Čtyři z nich byli zabiti. Obec už nebyla obnovena, ale byl zde vystaven pomníček.
Holešov – kasárna
Dne 23. srpna 1968 se 7. výsadkový pluk zvláštního určení v Holešově postavil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a nevpustil je do objektu. Českoslovenští vojáci byli připraveni k boji, ke kterému však nedošlo. Vojska Varšavské smlouvy obklíčila areál a s namířenými hlavněmi vyčkala dva týdny. Rok po okupaci velení armády pluk rozpustilo a vyčetlo jim antisovětské smýšlení.
ÚSTECKÝ KRAJ
Ústecký masakr – 31. července 1945
Po 15:30 dne 31. července došlo k sérii výbuchů v muničním skladě na předměstí Krásné Březno, které si vyžádaly 27 mrtvých a desítky raněných. Okamžitě poté vypukl na Mírovém náměstí, před hlavním nádražím, na Předmostí a na mostě přes Labe masakr německých obyvatel, kteří byli snadno identifikovatelní kvůli povinnosti nosit na ruce bílou pásku s písmenem „N“. Oběti byly tlučeny, stříleny, topeny v požární nádrži nebo shozeny z mostu E. Beneše do Labe a stříleny ve vodě. Počet mrtvých se odhaduje na 80-100, konkrétně doloženo je 43. Pachateli masakru byly především Revoluční gardy, vojáci československé armády, rudoarmějci a neznámá skupina civilistů, která do Ústí přijela krátce před masakrem. Ústečtí Češi včetně předsedy MNV Josefa Vondry se naopak v řadě případů snažili obětem násilí pomoci, varovali další Němce a pokoušeli se zjednat na vládních orgánech nápravu situace v pohraničí.
Druhý den přijela do Ústí vyšetřovací komise v čele s gen. Ludvíkem Svobodou. Objasnit příčinu výbuchu se nepodařilo, ale gen. Svoboda z něj obvinil organizaci Werwolf. Dobová propaganda pak událost používala jako příklad záškodnické akce a argument pro nutnost odsunu Němců.
Podzemní továrna Richard u Litoměřic – utajená podzemní továrna na zbrojní výrobu pro německou armádu
Podzemní továrna Richard je soustava tří bývalých hlubinných vápencových lomů (označovaných jako Richard I., Richard II. a Richard III.) u Litoměřic nacházející se pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří, kterou nacisté za 2. světové války přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro bezpečnou zbrojní výrobu daleko od všech tehdejších front. Jedná se o prostorově rozsáhlý komplex podzemních prostor v celkové délce (která je ale odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů.
S výstavbou továrny začali nacisté již v polovině roku 1944 a plánované ukončení její stavby bylo stanoveno na srpen 1945. Do práce bylo nasazeno 1200 civilních zaměstnanců včetně totálně nasazených. Dále zde pracovalo několik tisíc vězňů (asi 4000 denně), a to jak z blízkého koncentračního tábora v Terezíně (asi 4 km jihovýchodně odtud), tak i vězňové z menšího litoměřického koncentračního tábora, pobočky koncentračního tábora Flossenbürg. O tom, že se jednalo o velmi rozsáhlou a pro Třetí říši důležitou stavbu, svědčí i to, že stavba měla vlastní průmyslový vodovod natažený až z řeky Labe, vlastní plynovou přípojku, dále dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště na normální rozchod a řadu dalších pomocných provozů a technických zařízení v podzemí i na povrchu. Řízením stavby a celkovým dozorem nad všemi pracovníky byla pověřena ozbrojená nacistická organizace SS. Poslední stavební práce probíhaly ještě dne 4. května 1945.
Již na podzim 1944 začaly podzemní výrobní haly sloužit svému účelu, začaly se zde vyrábět součásti spalovacích motorů pro tanky a stíhače tanků. Nacisté dále plánovali do komplexu Richard III. přesunout část výroby paliva pro nejmodernější proudové stíhačky Messerschmitt Me 262. O výrobě paliva pro rakety se dlouho spekulovalo a tato teorie nebyla nikdy plně potvrzena. Dne 5. května 1945 byli vězňové místního koncentračního tábora propuštěni na svobodu (byl to prý jediný koncentrační tábor, který nebyl osvobozen, ale byl údajně dobrovolně rozpuštěn samotnými nacisty), nicméně i zde vládl velký chaos, zmatek i nervozita způsobená blížícím se koncem války. 7. května 1945 se nacisté pokusili na poslední chvíli celý komplex Richard vyhodit do povětří, a to pomocí prý až 4 kilometry dlouhého elektrického vedení. Dodnes nebylo zcela věrohodně vysvětleno, proč výbuch vůbec nenastal. Vedení snad na poslední chvíli přesekl jeden z polských dělníků. Litoměřice včetně stavby a továrny Richard byly osvobozeny Rudou armádou dne 7. května 1945.
Česká Kamenice - Podzemní továrna Rabštejn u České Kamenice
Podzemní továrna Rabštejn je soustava podzemních prostor vyhloubených v pískovcových skalách v okolí České Kamenice a Janské, které byly spolu s okolními povrchovými objekty za druhé světové války používány nacistickým Německem k válečné letecké výrobě.
Na základě Hitlerova výnosu ze dne 3. prosince 1941 byl Velkoněmeckou říší v říjnu 1942 zkonfiskován komplex Preidlových textilních továren v České Kamenici, v Janské a v Rabštejnském údolí mezi těmito obcemi. Byly předány společnosti Weser Flugzeugbau GmbH (též Weserflug GmbH), která sídlila v Brémách a která v licenci vyráběla letadla typu Junkers (zejména střemhlavého bombardéru Ju 87 Stuka), Messerschmitt a Focke-Wulf. Původně provoz zabezpečoval pouze kovoobráběcí výrobu, postupně se sem stěhovala i další výrobní zařízení a rozšiřovaly se výrobní objekty.
V dubnu 1944 geologický ústav v Liberci provedl první průzkum skalního masivu v prostoru Rabštejn – Jánská. Na hloubení podzemních prostor, které neslo krycí název Zechstein, byli nasazeni vězni z koncentračního tábora Flossenbürg. První pracovní síly byly přesunuty v srpnu 1944, kdy byla založena pobočka koncentračního tábora v Rabštejně. Od srpna 1944 do dubna 1945 vězni koncentračního tábora vyrubali přibližně 17 500 m3 podzemních prostor, plánována byla podzemní výrobní plocha o rozloze až 82 000 m3.
Společnost Weser Flugzeugbau postupně zaměstnávala až cca 6000 dělníků (válečných zajatců, totálně nasazených a vězňů), kteří byli ubytováni v pracovních táborech v okolí České Kamenice. V širším okolí pak na výrobu Weser Flugzeugbau GmbH navazovaly další menší provozy.
Most - velká mostecká stávka
Velká mostecká stávka je název hornické stávky, která proběhla v období od 23. března do 19. dubna 1932 na dolech v severozápadních Čechách a byla podpořena i menšími stávkami na Kladensku a Ostravsku. Stávka byla jednou z reakcí na negativní dopady, které měla Velká hospodářská krize na pracující. Hlavními požadavky stávkujících bylo zastavit snižování mezd a propouštění horníků. Po jejich částečném splnění byla stávka ukončena. Stávky se zúčastnilo několik tisíc horníků z 31 dolů a stala se největší stávkou v Československu, která nebyla potlačena.